Requiem pro Kristýnu

Sedím sama

ve vězeňském pokoji své navždy nesmrtelné duše,

odporně střízliva,

navzdory množství lásky ve tvých podřezaných žilách,

sedím opět sama

na okenním parapetu polorozpadlé věže našich dávných snů,

tolik podobna

svému věčnému stínu, jež Vás za osamělých nocí straší,

upíru lásky

postrachu všech lásek, které se zdají být věčně mladé,

krvácím

do prachu osamění duhu, avšak ty rubínové krůpěje krve mé,

lásku

nikdy nepoznaly, toť můj osud, moje daň za nesmrtelnost,

umírám

každý den znovu, podobna spasiteli Vašich iluzorních vztahů,

sledujíce

svobodu ptáků, tu nádhernou svobodu vzlétnout k vykoupení,

předsmrtnou křeč

Vašich, ptákům tolik podobných, dětinských iluzí o světě,

tvojí

touhy po životě, jež vytéká z Tvých rozřezaných zápěstí,

nesmrtelné

lásky, jež spolu s Tebou umírá, a Ty prosíš o zázrak,

duše

ta je lásko věčná, a proto jsem tu, abych Tě svým

polibkem

přivedla zpět k sobě lásko, do království, kde nic nekončí,

věčnosti

ve které se můžeme milovat, patříme totiž mezi ty

zachráněné.